ROZHOVOR – JAROSLAV DUŠEK

november 6, 2013
v Kategórii: Články, HOMEPAGE
18 7113 0
ROZHOVOR – JAROSLAV DUŠEK

Následující rozhovor s Jaroslavem Duškem vám prozradí jeho náhled na různorodé oblasti života:

Jak to teď vlastně s tím jídlem máte? Jíte maso?

Teď zrovna maso nejím, teď jsem narazil na ten raw food. V Praze jsou dvě restaurace, jedna je někde u MeetFactory, no a ta druhá se jmenuje Secret of Raw a je v Seifertově ulici na Žižkově. Já to objevil náhodou, protože jsem si tam dal sraz s kamarádem, jehož dívka tam pracuje. Teď tam chodím docela často, snažím se dávat si tam schůzky, nadchlo mě to. Šokovalo mě, jak je to dobrý! A jak jsem si tam začal dávat schůzky, tak jím raw food.

A jak jsem ten raw food začal jíst, tak mi to nějak vytlačilo to maso z jídelníčku. Já říkám raw food, protože on ten výraz syrová strava zní divně, raw food je takový svižnější, rychlejší. Ono to ve skutečnosti není úplně syrové, upravuje se to do 42,5 stupně Celsia.

Nevaří se nic, nepoužívá se žádná mouka, mléko, vejce, všechno se šlehá, mixuje nebo maceruje, nakládá se to do oleje nebo klíčí. Oni to umějí různě k sobě slepit, třeba namočeným lněným semínkem, s tím se propojí různý zrno, z toho se udělá placka a suší se v sušičce na ovoce. Je to úžasný chuťově, jsou to úplný kulinářský hody.

A co doma?

Doma mám klíčky, pořád klíčím a jím klíčky, pohanku, červenou čočku; oves nechtěl vyklíčit, len zlatý se taky moc nepředvedl, ale dusekjinak zkouším nakličovat všechno možný a všechno mi ohromně chutná. A do toho jsem dělal v Divadle Kampa „Duši K“ s Pavlou Dudkovou. Tahle dívka napsala „Divokou kuchařku“. Měla to jako svoji diplomovou práci a je to o tom, co všechno můžete sníst venku v přírodě. Kdybyste se chtěli inspirovat, najdete ji na trochu zvláštní internetové adrese fenix.savana.cz. Takže s Pavlou jsme dělali „Duši K“, do toho ten raw food, takže mě to popadlo, sotva něco vyklíčí, už to žeru… teď jsem na tohleto zaměřený, ono mi to svědčí, to bych teď momentálně jedl ze všeho nejvíc. Teď zrovna to maso moc nejím. Ale tentokrát je to úplně jinak. Já třeba nejedl tři roky maso. Ale to bylo z rozhodnutí, to jsem si řekl: Nebudu jíst maso. Jsem zvědavý, co se bude dít. Nebo jsem třeba tři roky nepil žádný alkohol. Ani pivo, nic. Zkoumal jsem, jaký to je. Dělal jsem se sebou nějaký pokusy a teď to maso jakoby samo zmizelo, ten pocit je úplně jiný, já na něj prostě vůbec nemám chuť.

Nedávno jste křtil třetí vydání knihy „Čínská studie“…

Ano, to je výborná kniha od pana Campbella. Čínská studie je šokující v tom, že ji napsal chlap, který byl studovaný doktor, vyrostl jako farmářský dítě, snídal slaninu, vajíčka, litry mléka, hodně masa… a coby lékař se až hrozil vegetariánství, to považoval za scestí. Jenže pak začal dělat průzkumy, zkoumal, jak se stravují lidi hlavně v Číně, zkoumal účinky na organismus, a najednou tenhleten farmářský syn byl doveden díky své vědecké poctivosti k tomu, co napsal – že maso je vlastně neprospěšné, že jemu vychází živočišná bílkovina jaksi méně výhodná než ta rostlinná. Ten průzkum trval desítky let, takže to asi nebude jen tak nahodilá záležitost. A mně se na tom právě líbí ta cesta od toho farmářského syna.

Nepřepadá vás ani nějaký hlodavý pocit hladu?

Nenene, právě že ne, a nevzniká to z rozhodnutí, není to jako „dnes budu držet půst, nic si nedám“. Prostě se přistihnu, že nic nejím nebo jsem snědl pár klíčků tam z té klíčící misky. Ty klíčky v sobě mají tak ohromnou energii, že vám jich stačí pár! A vedle toho se mi stalo, že jsem se zakousl do nějakého celozrnného rohlíku a přišlo mi to jako tak banální hmota, tolik jsem toho musel sežvýkat a nic se jako nedělo… Nic nepřišlo, zatímco z toho raw foodu to máte okamžitě, máte pocit, že to do vás rovnou vstupuje.

Praktikujete také nějaké cvičení?

Právě – a do toho všeho jsem začal dýchat dle Frolova, začal jsem trénovat jeho endogenní dýchání. Já to všechno přičítám takovému souběžnému účinku všech těch věcí – „Čínská studie“, raw food, endogenní dýchání… Tohle všechno se nějak smontovalo dohromady… a najednou na to maso nějak nemám chuť. A jím také mnohem méně – jak říká Frolov, tím, jak dýcháte tou jinou technikou, vlastně potřebujete méně jídla. Takže já třeba celý den vlastně nejím, až se někdy divím, že jsem vůbec nic nejedl…

Máte nějaké chvíle, kdy takto speciálně dýcháte?

To já trénuju před spaním. Mám ten jeho trenažér, koupil jsem si ten sifonek… No, Frolov je takovej podivín. Přišlo mi to jednou mailem, že existuje Frolov a jeho endogenní dýchání, tak jsem si říkal, co to je, objednal jsem si knížečku plus speciální trenažér a říkal jsem si, no tak to zkusím, dýchat není špatný, koneckonců dýchat musíte pořád, proč se tedy nenaučit nějakou techniku. Četl jsem tu jeho knihu, ona se myslím jmenuje „Endogenní dýchání, medicína třetího tisíciletí“. A tenhle Rus se tím zabývá asi třicet let. On k tomu dýchání došel tak, že si kladl otázku, proč mořští živočichové nemají rakovinu. Ani žralok, ani delfín, velryba, dokonce existuje vědecký pokus, kdy „nakazili“ rakovinou žraloka, nějak to do něj chtěli vpravit, a ten žralok se s tím vypořádal po svém. To tam píše Frolov, to já nevím, já jen parafrázuju tu knížku. No a naopak, že suchozemští živočichové mívají rakovinu. Takže on si kladl otázku, kde je ten kámen úrazu. A napadlo ho, že to je ve způsobu dýchání. Dospěl k teorii, že běžné dýchání je škodlivé pro organismus.

To je úplně na hlavu…

Je to na hlavu, ale zároveň to má logiku. On říká: Viděli jste někdy někoho po sportovním výkonu? Připadá vám jako zdravý člověk? Ten přece vypadá jako někdo, kdo téměř umírá, a pak se z toho týden vzpamatovává. Potřebuje rehabilitaci, regeneraci, maséra… No a Frolov říká, že to je tím, jak se k buňkám dostává hodně kyslíku. Tak ten kyslík v buňkách provádí takový horký zážeh červených krvinek v plicích. Ty jsou hodně nabuzené, jdou do srdce, srdce je „frkne“ do tepen a pak se dostanou do celého těla. Jsou agresivní a ničí ty tepny. A nejzničenější jsou pak tepny u srdce. Proto se tam musí dělat „bajpásy“, proto je tam nejvíc problémů. On říká, že tyhle zdivočelé krvinky se brzy vybijou a nedonesou energii do kapilár. A vy pak začnete mít problém s prsty, klouby, otékají vám nohy… Jeho třicetiletá zkušenost tvrdí, že tímhletím jeho dýcháním, které přivádí do těla méně kyslíku, vybudíte v těle proces, že tělo si ten kyslík samo vyrábí. To je podle něj takzvaný studený zážeh. Tělo se při něm zaplaví vnitřním kyslíkem, je naplněno i v kapilárách, neničí se tepny a tělo regeneruje. Samozřejmě on sám se díky tomu vyléčil z několika nemocí, v Rusku takhle vyléčil stovky lidí. Říká, že to nikomu neuškodí a mnohým to pomůže k lepšímu uzdravení.

Na Lávce pravidelně hrajete velmi populární představení „Čtyři dohody“ a „Pátou dohodu“, které vychází z učení Toltéků. Která z nich je vám nejbližší?

Já mám rád všech pět dohod, ale nejvíc je mi blízká ta pátá, která je nejradikálnější, nejpodivnější, nejzvláštnější a taky je mi v něčem nejbližší právě pro tu svoji zvláštní radikálnost v odstupu od všech těch názorových systémů. Což je velmi překvapivý krok, ale já ho považuju za nezbytný v tom, aby se člověk vůbec mohl skutečně zbavit určitého vězení svého vlastního vědění.

Jezdíte za Indiány?

Byl jsem se tam podívat, byl jsem v Peru, Mexiku, Bolívii a stalo se, že jsme tam nějaké Indiány potkali. V Mexiku jsme byli přímo za takovým indiánským učitelem. Za nimi jsme jeli díky Míše Petersen, to je kamarádka, ona se s nimi už znala, tak jsme se tam vypravili se skupinou asi dvaceti lidí. Jeli jsme tam na jarní rovnodennost a tančili s Toltéky před pyramidami v Teotihuacánu.

Jak jste se přitom cítil?

Cítíte toho mnoho z různých stran, od únavy, zmatku, protože tančíte, je velký vedro, při tom tanci nesmíte přestat nebo neměla byste opustit ten kruh, nemáte mít na hlavě čepici, takže máte na tom prudkém slunci obnaženou hlavu, přemýšlíte, jak tohleto dopadne, ty tance trvají několik hodin. Takže je to i fyzicky náročné, dostáváte se do takových podivných stavů, tančíte a občas už trochu nevíte, jestli máte lehkou halucinaci nebo jestli se prohlubuje váš klid, trošinku se odehrávají takové zvláštní věci… Je to taková paleta zážitků, mnohovrstevnatý košík.

Jaké bylo vaše dětství?

Já měl hezké dětství. Vyrostl jsem na zahradě vily, popsal jsem to v knížce („Ze mě“), takže o tom nechci moc povídat. Jezdili jsme hodně na Sázavu pod stan, pak tam děda postavil chatu, když mi bylo sedm roků. Dětství bylo hodně na zahradě, v přírodě a taky hodně ve skleníku, který byl u té vily na Barrandově. Děda tam měl obrovský skleník, kde byly jihoamerické rostliny včetně obrovské palmy. Ta palma pak ten skleník celý nadzvedla, takže pak už museli pokácet palmu a celý skleník zbořili… Dneska tam ta vila pořád stojí, celý skleník je kompletně zrekonstruovaný, i ta vila je zvýšená o patro, má ji nějaký Rus.

Koho ze svých hereckých kolegů máte rád a stýkáte se i mimo práci?

Já s nikým moc často nejsem, protože my hrajeme s klukama, s Pjérem la Šé’zem a Zdeňkem Konopáskem, s Alanem Vitoušem a Viktorem Zborníkem, s osvětlovačem. S těma jsem furt. A taky můj syn tam dělá zvukaře. Jinak se potkávám s Natašou Burger, s tou hraju v „Manželském vraždění“ v Divadle Na Jezerce, s dalšími herci se ale nestýkám, protože nehraju v ničem takovým klasickým. Já už ani netočím filmy, takže nikoho nepotkám.

A šel byste do natáčení filmu, kdybyste dostal nabídku?

Proč by ne, kdyby to stálo za to.

Co to je stálo za to?

To je, že by člověk opravdu jaksi oželel divadelní představení, protože já to dělám tak, že si na natáčení dělám čas. A že bych si řekl: Ano, to fakt stojí za to, abych nehrál na jevišti a místo toho dělal nějaký film. Tudíž by to musela být nějaká látka, kterou bych považoval za zajímavou, přínosnou. Točit jen tak, proto, aby člověk točil, to se mi nechce.


Máte rád technické vynálezy, technologie?

Já mám rád takový ty technologie, jako je voda, jako je čmelák, jako je včela, to jsou moje technologie. Ty obdivuju. Jestli myslíte přístroje, já moc nejsem ten typ, kterej by to obdivoval, něco samozřejmě používám – mobil a počítač, automobil taky, ale moc tomu nerozumím. Snažím se tyhlety vynálezy držet trochu od těla, ne že bych tomu propadal.

Cítíte vztek, když někdo vedle vás v tramvaji zuřivě telefonuje a vy se tak dozvíte všechno o jeho intimním životě?

Mě to moc nezlobí, já se odnaučil se zlobit. Protože opravdu nevím, co by mi to přinášelo, kdybych se zlobil. Rozhodně by mi to nezlepšilo náladu. Akorát by se i mně přitížilo, a to se mi nechce. A už vůbec bych nedopustil, aby nějaký jiný člověk, který jakoby něco řeší, ovládal moji náladu… Nevím, proč bych já měl být závislý na nějakých lidech, kteří dělají nesmysly, proč bych si měl kazit náladu ve vleku jejich aktivit.

Říkal jste, že syn dělá zvukaře…

Syn dělá v televizi, on pracuje jako technik vysílání, dělá občas s námi, jezdí s námi na zájezdy. Je výbornej, sám taky hraje divadlo, s dcerou, se svými kamarádkami, například „Malého prince“, teď budou hrát takové příběhy, „Vlaštovička“ se to jmenuje. Taky hrál v představení „Muž, který sázel stromy“. A dcera, ta studuje francouzštinu a tlumočnictví a taky hraje divadlo.

S vaší paní Ivetou se potkáváte i v rámci představení?

Vůbec ne, my se sice dřív potkávali v rámci představení Na Lávce „Čtyři polohy a jedna Vesna“, kde se mnou hrála, ale nějak jsme se dohodli, že to není asi naše cesta. Měli jsme představení „A láska“, které se zároveň jmenovalo „Aljaška“ – to jsem hrál já s Ivetou a s Pavlem Seidlem, to bylo společné. Ale jinak ona píše svoje hry, její doménou je hlavně divadlo pro ženy a pro rodiče s dětmi. Takže ona dělá představení spíš pro tohleto publikum a tam má skvělé věci, píše hry, režíruje. Tamhle naproti přes řeku je malinké divadlo Kampa, hrozně hezké, protože tam se dělají takové pěkné věci. Já tam dělal improvizace, malou „Vizitu“, „Duši K“, Ivetka tam režíruje nebo pořádá představení pro matky a dcery, to je představení „Na cestě“, nebo představení „Blaženka“, které je věnováno ženám, a dokonce i domácímu násilí, no a pak tam má představení pro děti, teď udělali pohádku „O vodníkovi“, což je taková pohádka z Čertovky, pak mají „O kapru Karlovi“, hrají „Ronju“, „Oheň na hoře“… To dělá moje žena a výborně jí to jde!

Radíte jí?

Já se do toho nepletu. Někdy mě pozvou na generálku a já jim někdy řeknu svůj divácký vjem, ale jinak se do toho nepletu. Ona si ví rady.

Jste trojnásobným dědečkem, jak si to užíváte?

No to je nádhera! Pozor! Moje vnoučata jsou úžasný. Bývají u nás často. Rádi se vidíme. Je jim osm, šest a čtyři. Vnuk je narozený 10. března, na Den Tibetu.

Když už jsme u toho Tibetu, přispíváte lidem v nouzi?

Myslíte v jiných zemích? Víte, my to máme tak, že když hrajeme představení „Čtyři dohody“ nebo „Pátou dohodu“ na zájezdu mimo Prahu, je vždycky zvykem, že z toho představení jde část tržby na nějaký dar. Třeba teď se dávalo 150 tisíc. To záleží na tom, jak velká je tržba, protože čím je větší, tím větší je i dar. A většinou to jde na věci u nás, v republice. Buďto na nějaký místní účel (lesní školka, skupina postižených lidí, klub vozíčkářů), nebo je to nějaká konkrétní akce, charitativní či kulturní. Část peněz dáváme na věci, které dlouhodobě z každého představení podporujeme, a to jsou většinou neslyšící nebo Rolnička Soběslav, zařízení pro tělesně a mentálně postižené. Když odehrajeme čtyři představení za měsíc, dá to okolo 250 tisíc, takže za rok je to skoro milion nebo dva, to jsou velké sumy. A do zahraničí – přispěli jsme na „Život postaru“, přispíváme tak Indiánům v Ekvádoru, kteří se snaží koupit kus amazonského pralesa, aby zabránili těžbě ropy, dřeva…

A soukromě?

My s manželkou dlouhodobě podporujeme dvě dívenky v Peru, dvě malé Indiánky, sestry Naomi a Kelly z Haparquilia, což je vesnice vedle Cuzca. Posíláme prostředky na jejich studia. Je to vlastně kmotrovství na dálku. Není to adopce, nemáme na ně žádný nárok.

Pobíhají u vás doma kromě vnoučat i nějaká zvířata?

No jejda, doma jsou mravenci, mouchy, pak je tam kocour a pes. Bývala tam i potkanice, krysy, křeček, sojky taky přicházejí na návštěvu. Jinak tam máme hodně strakapoudů, ti jsou hodně šikovní, oni nám destruují fasádu, protože máme izolovaný dům polystyrenem a jim to nějak chutná. Oni do toho vždycky vymlátí takový otvory… Jsou opravdu šikovní. Jednou se objevil dokonce had, přišel do domu…

Přišel jen tak na návštěvu?

Ano! Byl to velmi silný okamžik, protože tu noc jsem měl hodně živý sen o hadovi, ráno jsem ten sen vyprávěl manželce a užasl jsem, protože do toho se v obývacím pokoji objevil had. Byl to tedy slepýš. To bylo takové zvláštní, jak se tam objevil poránu!

Chtěl byste někdy žít někde jinde než v Česku?

Někdy jo, ale vždycky na chvilku, třeba na Bali na chvilku, tam to bylo hezké, nádherné, Mexiko je krásné, Švédsko, Korsika, Sicílie je nádherná, všude to bylo zajímavé! Vždycky na chvilku.

Měl jste někdy pocit, že vám osud nepřeje?

To ne, to ne. Já vím, že všechno, co zažívám, jsem si přál, že jsem to chtěl. A že proto to žiju. Dokonce si ani nemyslím, že osud vám může nepřát, že je nepříznivej… osud vás vždycky postaví do těch situací, které vy si sama přejete.



Článek vyšel v časopisu Moje Zdraví 6/2013

Zdroj: seberizeni.cz

18 comments

Pridaj komentár

Vaša e-mailová adresa nebude zverejnená. Vyžadované polia sú označené *


6 − šesť =

Môžete použiť tieto HTML značky a atribúty: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>